TRUTNOV

V malebném údolí řeky Úpy, která dala ve 12. století jméno slovanské osadě, předchůdci dnešního Trutnova, je rozloženo město, jehož vznik je písemně doložen k roku 1260. Pověst o založení Trutnova však posunuje jeho počátky do 11. století, kdy údajný zakladatel města Trut svedl vítězný boj s bájným drakem. Tuto událost zobrazil na své lunetě v Národním divadle Mikoláš Aleš. Draka zuřícího před městskou branou nacházíme dodnes na městském znaku a pečetích.

Centrem města, obklopeného až do roku 1861 kamennými hradbami ze 14. století, je Krakonošovo náměstí . Jeho domy se středověkým podloubím, rekonstruované v 80. letech naší doby, nesou rysy pozdního baroka, empiru a klasicismu. Renesanční období připomíná dům čp. 38 na Slovanském náměstí z roku 1590 (dnes městská galerie s bohatou výstavní činností) a starobylá radnice s venkovní sgrafitovou výzdobou, přestavěná v novogotickém slohu po požáru, který v roce 1861 zničil skoro všech 300 domů vnitřního města. K dominantám náměstí patří Krakonošova kašna z roku 1892 a barokní sloup Nejsvatější Trojice z roku 1704. Dílem bratří Pacáků, žáků slavného Matyáše Brauna, je barokní sousoší sv. Jana Nepomuckého v Horské ulici a plastika Svaté rodiny mezi muzeem a kostelem. K zajímavým sakrálním památkám Trutnova patří kostel sv. Václava v Horním Starém Městě, novogotický kostel sv. Petra a Pavla v Poříčí a barokní kostel Narození Panny Marie z roku 1782 v Trutnově.

Na místě bývalého hradu, přestavěného v 16. století na zámek, se nachází Muzeum Podkrkonoší s obsáhlou expozicí bitvy u Trutnova 27. června 1866. Ta se odbývala především na úbočí Janského vrchu s barokní kaplí sv. Jana Křtitele z roku 1712 (válečné pomníky kolem ní jsou toho svědkem) a na návrší Šibeníku, kde byl postaven v roce 1868 na počest rakouského generála Gablenze monumentální dvacetimetrový pomník. V místech krvavých bojů byly v roce 1890 založeny městské sady , které jsou botanickým klenotem města. V jejich areálu byl v roce 1900 postaven evangelický kostel. Po válce neudržovaný byl rekonstruován na Koncertní síň B. Martinů, v níž probíhá každoročně od roku 1981 festival komorní hudby Trutnovský podzim.

Život města výrazně ovlivňuje svou činností Dům kultury se sídlem v Národním domě, postaveném v roce 1906 jako středisko české menšiny, městská knihovna s téměř stotisícovou roční návštěvností a aktivita početných kulturních souborů a organizací. Sportovní vyžití nabízí rozsáhlý sportovní areál se zimními lázněmi, zimním stadionem, s fotbalovými a tenisovými hřišti a letním koupalištěm. Bohatě zalesněná rekreační oblast Dolce se čtyřmi kaskádovými rybníky je vyhledávána i zahraničními návštěvníky.

Proměny, které prožívá zvláště po listopadu 1989 i Trutnov, dokumentují jeho městské kroniky stále něčím novým. Město se mění i navenek - opravami a úpravami obytných domů a veřejných budov, přibývajícími obchodními zařízeními (stavby u OD Magnet), bytovou výstavbou na Červeném kopci, v Nových Dvorech a v Horním Starém Městě, regenerací městské památkové zóny, dostavbou zimního stadionu, rozsáhlou péčí o historické památky a rekonstruovanými komunikacemi v roce 1998 nákladem 150 milionů korun. Současný třiatřicetitisícový Trutnov je svým hospodářským a společenským významem skutečnou metropolí Podkrkonoší. I když leží na samém okraji České země, má s okolním světem bohaté a živé partnerské styky, které už neznají žádných hranic. Svou polohou je i velmi vyhledávaným východiskem turistických cest do historicky i přírodně zajímavého okolí a branou do našich nejnavštěvovanějších hor, Krkonoš.

 TRUTNOVSKÁ RADNICE

Počátky trutnovské radnice spadají do doby zrodu města, i když písemnou zmínku o ní nacházíme až později – roku 1329. Trutnov, město českých královen, měl všechna práva královských měst, která potvrzuje a rozšiřuje roku 1340 privilegium Jana Lucemburského. K hospodářským výsadám Trutnova patřilo i mílové právo (dvě hodiny cesty od města – asi 11 km – se nesměla usadit žádná konkurenční výroba), právo várečné (na celém trutnovském panství se mohlo čepovat jen trutnovské pivo), právo trhu a cla v městských  branách, právo skladu a prodeje soli. Dále mělo město rozsáhlou pravomoc soudní, právo hrdelní a právo samosprávy.

Městská rady se měla starat o hospodářský a společenský život města, které prožívalo zvláště v 16. století ve sporech s okolnímu feudály velmi těžké časy. Obnovování městské rady v čele s purkmistrem se provádělo tak, že po roce odstupující rada navrhla dvojnásobný počet nových radních, z nichž pak vybral zástupce krále radu novou (v ní byli i dva členové rady staré). V radě se někdy střídali v úřadě purkmistra měšťané měsíčně. Tak se stalo, že v roce 1582, v době velké morové epidemie, měl Trutnov v jednom roce 33 purkmistrů (jeho úřad třikrát obešel konšely). V roce 1573 si v Trutnově zvolily svou radu i děvečky, za kteroužto ženskou opovážlivost byly potrestány vězením.

 Odznakem moci purkmistra byla městská pečeť, kterou nosil zavěšenou na řetěze kolem krku. Od roku 1545 mělo město právo pečetit červeným voskem. Zlé pro město bylo, když nástupci krále byli násilničtí feudálové, kteří drželi Trutnov v zástavě. Tehdy docházelo nejednou k nepřátelství mezi městskou radou a hradem, kde tito feudálové sídlili. Bylo tomu tak např. v roce 1519, kdy bylo provedeno na nátlak Šumburků veřejné hlasování. Ti občané, kteří byli při obci, měli projít pod zavěšeným bidlem do kostela, ti, kteří ne, se měli postavit ke svým feudálním pánům. Všichni občané se tenkrát postavili za obec. Za “podlézače bidla” pak posměšně označovala Trutnovany Beatricie ze Šumburka.  K velkým rozporům došlo v době, kdy byl Trutnov za účast na protihabsburském povstání v roce 1547 potrestán ztrátou svých vesnic.

Podle urbáře z roku 1545, který určoval peněžní platy, desátky a robotu poddaných, patřily k trutnovskému panství vesnice Královec, Hertvíkovice, Zlatá Olešnice, Oblanov, Střítěž, Bojiště, Poříčí a Bečkov. Kryštof z Gendorfu, který tenkrát dostal město do zástavy, zacházel s městskou radou a s měšťany jako se svými poddanými a žádal na nich i skládání přísahy věrnosti vkleče. V těchto zlých časech běžel najednou Trutnovský lid k rathausu, aby vzal zbraně a vyrazil hájit zájmy a práva města. Svolával občany k tomu radniční zvon. Ten někdy vyzýval i proti jinému nepříteli Trutnova – proti ohni. Roku 1562 jím vyzváněl při zpozorování požáru kronikář Hüttel. V lednu 1591 musel být zavěšen na radnici zvon nový, když ho v prosinci předcházejícího roku rozbil drábův kluk na 6 kusů.

Časté spory o hranice svého majetku měli Trutnovští v 16. století se svými náchodskými sousedy. Řešily se obchůzkou přímo v terénu, při níž staří ukazovali mladším různá hraniční omezení (zářezy na stromech, značky na kamenech a pařezech). Aby si je po celý život pamatovali, dostávali podle starých zvyklostí tzv. “na pamětnou”. Tak roku 1582 při jedné takové obchůzce za účasti trutnovských radních bylo na jednotlivých hraničních kamenech sešviháno trutnovským purkmistrem Fickerem vždy několik osob. Totéž prováděl i náchodský hejtman Buchlovský. Vedla – li hranice po lukách, byla vyorána brázda pluhem, do něhož bylo zapřaženo 10 osob. Takové “orání” se také dlouho pamatovalo.

Významné události Trutnova, jeho klidné a šťastné časy, ale i pohromy, které město v 16. století postihly, předpověděl s podivuhodnou a podezřelou  přesností a hodně kriticky už v roce 1464 místní chuďas Andres, známý svou zvláštní mluvou – mezi každé slovo vkládal pa – pa – pa. Andres předpověděl všechno to, co vlastně bezprostředně prožil a vložil (pravděpodobně) z obav z následků kritiky a nepříjemností do úst tohoto patrně jím samým vymyšleného proroka sám Simon Hüttel. Simon Hüttel, křtěný Úpou (narozen v Trutnově v roce 1530), hrdě se latinsky označující jako trutnovský občan “civis Trutnoviensis”, je bezesporu nejzajímavější trutnovskou osobností 16. století.

O jeho rodinném životě toho však přímo od něho víme velmi málo. V roce 1552 se oženil se Sabinou, dcerou Mertena Hrüdla. Bylo mu tehdy 22 let a po roce pobytu v otcovském domě si odvedl Sabinu pod vlastní střechu. A to je skoro všechno – o dětech (Hüttlovi zůstali asi sami), o nemoci a smrti manželky ani slovo (patrně ho nepřežila). Hüttel byl povoláním malíř, ne však ledajaký. Tak něco mezi poctivým řemeslem a uměleckým kumštem. Jeho malby zdobily trutnovské domy, jejich štíty a věžičky, trutnovský kostel i zámecká okna, jejichž výzdobu mu zadal roku 1594 hejtman Kunesch z Jemník. Někdy mu však tato umná činnost přinesla místo zisku ztrátu – hřešilo se na jeho ochotu a zbožnost. Tak roku 1581, když pracoval víc než čtyři týdny na opravě 104 let starého obrazu piety (zpodobení truchlící P. Marie, držící mrtvé, s kříže sňaté tělo Kristovo na klíně) a na ozdobě kostela, dostal za to jen 5 tolarů. Simon Hüttel byl na svou dobu velmi vzdělaný (uměl německy, česky i latinsky), schopný a obratný. Nic důležitého se bez něho neobešlo. Účastnil se jako geometr určování městských hranic, byl průvodcem známého kutnohorského důlního měřiče Jiříka z Řásně při mapování Krkonoš. (S konečnou platností autorství cenné mapy Krkonoš z 16. století, jejíž originál byl za 2. s větové války zničen ve Vratislavi a která se Hüttlovi přisuzuje, není stále vyřešeno.) Hüttel se podílel v roce 1569 na zaměření výšky Sněžky. Vystoupil na ni se svými 11 sousedy i v roce 1577. Měl i básnické nadání, jak svědčí jeho verše o požáru milovaného města v roce 1583. Statečně se vede Hüttel ve sporech s násilnickými feudály na trutnovském zámku. Mezi trutnovskými radními zaujímá čestné místo – ve svých 44 letech byl i purkmistrem.

Simon Hüttel je první trutnovský kronikář. Jeho kronika, Memoriativ o rozměrech 34x22 cm, vázáná v hnědé kůži, psaná jako diář středověkou němčinou na pevném žlutavém papíře místní papírny s jejími vodoznaky, kterou věnoval “milované vlasti, počestné radě a občanům města Trutnova”, patří k nejstarším a nejhodnotnějším ve východních Čechách. Zahrnuje historii města let 1484 – 1601. Začíná – snad záměrně – rokem, který přinesl jeho městu dvojí pohromu. Tu jednu ztělesňoval hejtman trutnovského hradu, kterým se stal Bedřich ze Šumburka, jímž začíná vláda rodu nepřátelského městským svobodám, druhou pohromu pak velký požár, který zničil Trutnovu všechna jeho privilegia. Svou kroniku začal psát Hüttel v roce 1578 chronologicky podle sledu roků, měsíců a dní ve svých 48 letech a psal ji, dokud mu smrt nevyrazila kronikářské pero z ruky. Dožil se necelých 72 let. Jeho dílo, zachycující barvitě obraz Trutnova před 400 lety a zahrnující i soubor pověstí z nejstarších dob města, však přežilo věky. Má mimořádnou kulturně – historickou hodnotu v tom, že cituje řadu listin, které se nám jinak nedochovaly.

Původní radnice s bicími hodinami, zdobená obrazem bájného trutnovského draka, se zvedala uprostřed náměstí. Stávala tu až do svého zničení ohněm na podzim 1583. Na starém místě už obnovena nebyla. V lednu 1585 zakoupila městská rada od pana Albrechta za 900 kop českých grošů pro svou novou radnici masivní kamenný dům s mohutnými opěrnými sloupy v průčelí a s podloubím s třemi rozevřenými oblouky. Byl vystavěn původně za podivných okolností místním boháčem Šolcem. Rozestavěný se v roce 1563 zřítil a při jeho obnově následujícího roku, když vozil Šolc kámen na stavbu, mu balvan přerazil při skládání levou nohu. O Šolcovi se říkalo, že je spolčen s ďáblem – tak se mu všechno dařilo. Překvapivě rychle zbohatl. Měl výnosný šenk (ve sklepě mu prý vína přibývalo, takže “víc vyčepoval než nakoupil”), znal kouzelné byliny, léčil lidi i zvířata. Jeho špatná pověst však nebránila tomu, aby nebyl v lednu 1567 pohřben se všemi poctami na hřbitově u kostela, který byl určen jen počestným a váženým občanům. V posvěcené hřbitovní půdě však nemělo jeho tělo klid. Šolc po smrti strašil ve svém někdejším domě i po městě (lidé se báli večer do ulic) tak dlouho, dokud nenařídila městská rada katovi – bylo to 5 měsíců po pohřbu – tělo vykopat, useknout mu hlavu, vyrvat srdce, při Úpě spálit a popel hodit do řeky. Všude se pak dlouho mluvilo, v kostelích kázalo a na jarmarcích zpívalo o trutnovském strašidle. A divíme se? Vládl přece středověk. Pověrčivost byla obecným rysem myšlení v těch časech. V tom smyslu byl i dítětem své doby i jinak velmi vzdělaný a rozumný S. Hüttel, když ve své kronice zaznamenával nejrůznější hrůzná znamení na trutnovském nebi (krvavé slunce, děsivé podoby mračen, ohnivé deště, sedmicípou kometu, tři slunce) a věřil, že ohlašovala pro jeho milované město neštěstí, války, nemoci, hlad a hoře. A jeho zbožné dodatky k tomu “Ať to Bůh obrátí k lepšímu” vyznívaly více rezignovaně než optimisticky.

Radnice sloužila i společenským a kulturním potřebám města. Roku 1578 se tu konala přes protest trutnovského faráře šermířská škola. Hrávala se tu i divadla (ženské role hráli muži). Nová radnice v renesančním slohu byla navenek ozdobena v roce 1591 ornamenty vyškrabovanými do omítky, tzv. sgrafitem, dílem italského stavitele C. Valmadiho. Částečně bylo odkryto při opravě radnice v roce 1925 nad postranním vchodem do policejní strážnice v Horské ulici. Při rekonstrukci v 80. letech naší doby bylo sgrafito obnoveno po celé boční a zadní straně radnice. Její čelní část od středověku zdobí městský znak s neuměle provedeným trutnovským drakem. Význam českého jazyka v této době (i v časech příštích) dokládají české listina, záznamy i veřejná jednání. Roku 1572 byl na radnici předčítán česky před celou obcí zástavní list Trutnova a městský písař Pette ho překládal do němčiny. Město tenkrát postoupilo panu Maternovi z Květnice za 4 000 kop míšeňských grošů trutnovské vesnice Kryblici, Poříčí, Bojiště a Staré Město i s poddanými. Roku 1599 potvrdil císař Rudolf II. Trutnovské obci koupi hradu a celého trutnovského panství s 24 vesnicemi za 55 000 zlaťáků ve 4 splátkách česky psanou listinou. Listiny z trutnovské kanceláře z let 1604 – 1620 jsou rovněž české. “A ve jménech Trutnovanů, kdo se vlastně vyzná? Folza by měl každý za Němce a najednou čteš? Folz, jináč Koník – měšťan v Trutnově”.

O výsadním postavení českého jazyka při soudech svědčí případ z roku 1603, kdy při jednání u trutnovského soudu mezi šafářem Houžvičkou z Jilemnice a formanem Pergarem z Vratislavi dalo trutnovským konšelům velkou práci přesvědčit Houžvičku, aby odpovídal Pergarovi, který vůbec česky neuměl, německy. Trutnovští pak o tom zapsali: “Ačkoli práva v této koruně České světle to ukazují, že přede všemi soudy pořádným jazykem českým se mluviti má, však strany dobrovolně od toho upustily a pro et contra německým jazykem od sebe promluviti daly.”  Váhu českého jazyka v 18. století dokládá i český nápis na sloupu Nejsvětější Trojice na náměstí. Účast Trutnova na protihabsburském povstání v letech 1618 – 20, i když nevelká (dva jezdci a dva jízdní koně), konfiskace  majetku, dobytí a vypálení města včetně památné radnice Švédy, úbytek obyvatel (zůstala jich po třicetileté válce polovina – asi 900) velmi ztěžovaly městské radě úsilí o obnovu.

K dovršení všeho byl Trutnov postižen roku 1680 morem, proti němuž byla každá obrana marná. Trutnovský magistrát vydal “Křesťanské varování na celou obec města Trutnova”, z něhož vyplývalo, že mor je trestem za hříšný život. Brzy poté, co v únoru 1681 oznámila městská rada konec morové pohromy, přišla na Trutnov jiná zkáza. Požár roku 1683 zničil 50 domů i radnici s velkými bicími hodinami. A městský písař ještě ani nestačil rozeslat na všechny strany prosebné listy pro pohořelé, když nový oheň v květnu 1684 zničil město i životy sedmi občanů. A co bylo platné, že ve vězení trutnovské radnice v této době v úzkosti přemítají, co je čeká, viníci požáru, manželé Nikendeyovi a Jan Hofman. Ten nakonec v radničním vězení zemřel. Pokladna města v těchto zlých časech se vyprázdnila do dna.

Ani v 18. století se však nevedlo Trutnovu lépe. Válka o dědictví španělské (země španělské byly přitom pro většinu Trunovanů “bůhvíkde”) zasahovala od roku 1701, byť nepřímo, i do života města. Městská rada musela v ten čas stavět do pole 15 mužů, vystrojit je a přispívat na ně. Odvod odnesli zpravidla chudí, synové bohatých se mohli z vojenské služby vykoupit. V Trutnově byla nakvartýrovaná žoldnéřská vojska – rakouská, dánská a jiná. Městská pokladna zela prázdnotou. Jen pod hrozbou exekuce sehnali trutnovští radní roku 1709 “dobrovolný” svatební dar pro arcivévodu Karla. Trutnov (vedení města představovali primátor, 11 radních, písař, 4 obecní starší, starší a mladší soudce) měl v této době velké rozpory s obyvateli předměstí i se svými poddanskými vesnicemi. Roku 1745 byl Trutnov neopatrností pruských vojáků znovu vypálen. I radnice se stala – po kolikáté už – obětí požáru.

V červenci 1778, když Trutnov nemohl zaplatit Prusům požadovaných 3 000 tolarů výkupného, odvezlo pruské komando z města místo peněz jako rukojmí purkmistra Stiefa a radního Justa. Do města byla nakvartýrována trestná kolona 734 vojáků na tak dlouho, dokud by město nezaplatilo.  Za nevolnického povstání roku 1775 se nahrnuli 22. března vzbouřenci Dolní bránou na náměstí a vnikli do radnice. Trutnovští radní vůbec nepoznávali ta dosud shrbené venkovany, kteří do města přicházeli povětšinou jen na trh. Závan svobody je napřímil. Vehementně se dožadovali “zlatého patentu”, primátora Zechtitzkého chtěli i s radními vyházet z oken radnice. Zabránil tomu více prosbami, poskytnutým jídlem a pitím než hrozbami, že je stihne osud buřičů a vrahů, trutnovský děkan Gärtner. Z radnice vyvlekli tenkrát nevolníci tzv. selského osla (nenáviděné mučidlo, na jehož ostrý hřbet, tvořený hranou dvou stlučených prken, byli vzdorní poddaní uvazováni) a na místě ho rozsekali. Uffo Horn ve své novele z roku 1847 Selský osel, v níž se zabývá nevolnickým povstáním v roce 1775 (mohl ještě mnohé zjistit  od dožívajících pamětníků a mohl vidět na trutnovské radnici i různé písemnosti, výslechy rychtářů), uvádí, že “osla” sedláci tenkrát spálili. Ještě předtím, než byl zničen, však prý musel “na osla” sám primátor Zechtitzky. Noc z 22. na 23. březen prý strávil celý magistrát ve vězení, zatímco se sedláci radovali ve společnosti jejich urozených žen. Už v roce 1578 došlo k něčemu podobnému, když vojáci nutili purkmistra “jezdit” na dřevěném oslu. “Zlatý patent” na radnici nalezen nebyl, a tak se vzbouřenci po slibech úlev rozešli. Vystrašená městská rady znovu píše do Hradce Králové o vojenskou pomoc. 24. března se zase shromáždili povstalci před Trutnovem a dohodli se v pazderně před Střední bránou na 18 základních požadavcích, které pak předložili na radnici. Městská rada, aby získala čas do příchodu vojska, slíbila odpovědět do 8 dnů. Odpověděli za ni dřív a krvavě přivolaní vojáci Colloredova pluku na Humlově kopci 28. března 1775.

Koncem 18. století došlo ve správě města ke změnám – místo primátora (purkmistra) přichází “zkoušený” (kvalifikovaný) starosta. Prvním takovým byl Jakub Hayn. Od roku 1803 byl už starosta nadřízenými úřady jmenován. Roku 1811 bylo celé město vzrušeno vyšetřováním prapodivných poměrů v radničním vězení. Radní Gröger a starosta Reichenbach byli však za svá provinění jen formálně pokáráni. V revolučním roce 1848 je v Trutnově velmi rušno. Před radnicí se řadí 160 příslušníků národní gardy, v níž dosud nepřevládaly nacionalistické tendence, aby vyrazili na pomoc Praze. Při největší požáru města v celé jeho historii v květnu 1861 byla silně poškozena i starobylá renesanční radnice. Její čelní část do náměstí musela být úplně stržena. Poměrně rychle (už v příštím roce) pak byla podle projektu stavitele Novotného obnovena a přestavěna v novogotickém slohu. Tenkrát byla vložena do kopule radniční věže cínová schránka s dobovými dokumenty (tištěná výzva k pomoci postiženému Trutnovu, zpráva o požáru, několik historických listin a tehdejší peníze).

Když se v roce 1898 prováděla oprav hromosvodu věže, byl v kopuli nalezen volně mimo uvedenou schránku z roku 1862, jak se uvádí v protokolárním zápisu, docela malý, prostě zapečetěný balíček, který pak byl vložen nerozpečetěný spolu s písemnými doklady o Trutnově konce 19. století do druhého nově  zhotoveného pouzdra.  Tajemný, dlouho neotevřený balíček odhalil své tajemství až po 122 letech při rekonstrukci radnice v roce 1984. Josef Fejfar z Roztok u Jilemnice, student 1. třídy nižší reálky, který bydlel v Trutnově u městského policejního strážníka Ignáce Gutsche, využil vhodné příležitosti, dostal se do věže radnice a potají vhodil v uvedeném balíčku do kopule při ukládání pamětní schránky své vlastenecké vyznání. V něm reaguje prostými, ale upřímnými verši na německý útlak doby. A s hrdostí, která nás dojímá, připisuje tenkrát Josef Fejfar ke svému jménu Slovan.

Za války prusko – rakouské, když se po bitvě u Trutnova 27. 6. 1866 zřizovaly ve městě lazarety všude, kde se dalo, leželo 40 raněných vojáků i v radnici. V roce 1869 probíhaly na trutnovské radnici prudké spory o to, kde má být ve městě postaveno vlakové nádraží. 1. máj 1890 prožívala trutnovská buržoazní radnice (při obecních volbách 1884 mělo volební právo jen 8 % zámožných obyvatel města) v obavách před hněvem proletariátu. Hlídky přivolaných vojáků z Josefova držely stráž i před budovou radnice.

Od roku 1895 zdobily radniční věž hodiny, v noci elektricky osvětlené. V roce 1931 byly seřízeny (stejně jako hodiny na nádraží) podle středoevropského času. Za nádražními hodinami se však opožďovaly. Kdo se jimi řídil, nejednou zahlédl už jen “paty” ujíždějícího vlaku. Meteorologická měření byla prováděna od roku 1885 přístroji, umístěnými ve sloupové skříňce stranou radnice. Ještě v této době byly přízemní radniční prostory výhodně pronajímány obcí k obchodním účelům. Obchod s porcelánem, který tu byl celá desetiletí, byl zrušen až v roce 1929. Radnice polepená reklamami nepůsobila pěkným dojmem.

Před 1. světovou válkou propadla trutnovská radnice už úplně nacionalismu. Někdy bylo počínání radních i u nadřízených úřadů, které se samy jinak nemírnily v germanizačním úsilí, už příliš. Musely Trutnovu připomenout, že čeština je tu rovněž zemským jazykem. Obec Podolí poslal roku 1903 do Trutnova český přípis, který radnice vrátila s poznámkou, že je psán v nesrozumitelné řeči. První světová válka, která v Trutnově málem “nevypukla”, protože tajné mobilizační příkazy měl uzavřeny ve stole na radnici starosta Rauch, který se právě léčil ve Františkových Lázních, a klíče nebyly k nalezení, znásobila těžkosti života především prostých lidí. Ztráty na životech (padlo v ní 334 Trutnovanů) a nepředstavitelné zásobovací potíže zasáhly město tvrdě. Radnice, kam přicházely dělnické ženy žádat o chléb pro své hladovějící  děti, byla svědkem v roce 1917 velké hladové demonstrace na náměstí. Zprávy o revolučních událostech v Rusku zachytil trutnovský radní Lindemayr v kronice města bez komentáře.

Na vyhlášení Československé republiky reagovala německá městská správa odmítnutím uznání nového státu. Ani po roce 1918 se nesmířila trutnovská radnice s politickými a společenskými změnami a po celou dobu trvání první republiky přecházela od počátečních projevů sympatií s fašismem k jeho přímé a plné podpoře v 30. letech. Boj o politický charakter republiky probíhal bouřlivě i v Trutnově. Přibývalo stávek a demonstrací. 21. července 1920 vřelo náměstí 5 000 dělníky, kteří přerušili práci a připochodovali sem pod rudými prapory a transparenty s hesly “Chceme chléb”, “Mír s Ruskem”, “Pryč s lichvou”, “Žádáme socializaci”, “Ať žije III. internacionála”.

Světová hospodářská krize 30. let těžce postihla i Trutnov a ovlivnila růst fašismu. Příslušnost k Henleinově straně chránila před každým proviněním. Tak např. když dva úředníci radnice zpronevěřili v roce 1934 peníze chudinského fondu a museli být propuštěni, odhlasovala jim městská rada 500 a 600 Kč měsíční podpory do té doby, než najdou jiné zaměstnání. To bylo v době, kdy si dělníci vydělávali někdy jen 1 Kč za hodinu. Fašismus se vepsal do trutnovské historie těmi nejtemnějšími stránkami. Provokací a násilností denně přibývalo – neměly konce. Pokrokové síly však nekapitulovaly. Ani po květnových volbách do poslanecké sněmovny roku 1935, ve kterých henleinovci získali na trutnovském soudním okrese nadpoloviční většinu – 53,9% hlasů a v Trutnově samém dokonce 74 % německých hlasů. 25. 8. 1935 připochodovalo před trutnovskou radnici na 2 500 účastníků Dne jednotné fronty, aby vyjádřili své odhodlání čelit sílícímu fašismu. Československá republika je v této době už smrtelně ohrožena. Henleinovské hnutí je na vzestupu.

Na jaře 1938 se sešla na trutnovské radnici frakce sudetoněmecké strany v obecním zastupitelstvu města k slavnostní přísaze, že udrží Trutnov německý. Fašismus se dále upevňuje. V létě toho roku je po úmrtí československého okresního hejtmana JUDr. Kladívka jmenován vládou na jeho místo člen sudetoněmecké strany A. Gerl. Henleinovci ovládli v této době už zcela radnici. Henleinovská strana má v této době ve městě  4 500 členů. Starostou města je  fanatický fašista, místní holič Streitenberger. A on to také byl, která spolu se svým náměstkem a advokátem Kellnerem podávali zkreslené informace o útisku Němců na Trutnovsku členům Runcimanovy anglické mise, vedené majorem Prattem. 8. října 1938 obsadila na základě mnichovského rozhodnutí německá vojska Trutnov. Předáci radnice to oslavili v hotelu Zippel (dnešní Varšava) projevem starosty Streitenbergra: “Trutnov už bude navždy německým městem.” A vedení Trutnova (starostou se stal po odchodu Stretenbergra na vojnu dr. Kellner) se podílelo pak na všem, co se ve městě v letech fašistické hrůzovlády dělo. Vypálená synagoga, zdemolovaný židovský hřbitov, koncentrační tábor v Poříčí, pracovní tábory příslušníků porobených národů a pochod smrti jsou jen částečným výčtem nelidskosti fašismu.

Příchod Rudé armády 9. května 1945 učinil konec nacistické nadvlády. Na radnici, v níž rusky přivítal představitele Rudé armády major Líkař, zavlála československá a ruská vlajka. Chvíle osvobození trvale připomíná pamětní deska ve věži radnice. V ní čekala revoluční národní výbor a pozdější místní správní komisi spousta práce a starostí. Radost ze svobody však vše překrývala. Od 5. dubna 1985 září nad Trutnovem nově pozlacená kopule renovované radnice, do níž byly uloženy ve zvláštních schránkách pro paměť budoucím věkům dokumenty, dávné i poválečné éry města. Po dokončení všech úprav se znovu stala radnice působivou dominantou náměstí. Od ledna 1987 byla vrácena památná trutnovská radnice, z níž se ovlivňovaly po celá staletí osudy města a jeho obyvatel, svému původnímu poslání. Slouží dnes plně potřebám městského úřadu.

KRAKONOŠOVO NÁMĚSTÍ

Trutnovský rynk, náměstí, bylo od samých začátků města až po dnešek střediskem politického, společenského a hospodářského dění, které poznamenávalo historii Trutnova leskem i šrámy. Náměstím kráčely obrazně i doslova dějiny města, jeho vznik spadá do 13. století, do doby posledních Přemyslovců, za jejichž vlády byli zváni do země k dosídlení pohraničí cizí kolonisté. Přes husitský Trutnov směřovaly do Němec “spanilé jízdy”. V 16. století se častokrát shromáždili na náměstí měšťané pobouření svévolným počínáním feudálních Šumburků a Gendorfů. Za třicetileté války došlo dvakrát k vyplenění Trutnova Švédy – postihlo především domy zámožných měšťanů na náměstí. Za první slezské války způsobili pruští vojáci neopatrnou obsluhou vojenských pekáren na náměstí požár, který zničil polovinu města. A tito vojáci, jak se píše  v trutnovské kronice, místo hašení kradli postiženým i to, co se jim podařilo vynést z hořících domů.

Na podzim roku 1813 tudy procházela po sedm týdnů šedesátitisícová ruská armáda, ve které Trutnovany zaujali především proslavení donští kozáci. Chování ruských vojáků, jak uvádějí soudobé zprávy, bylo přátelské, a i když vesele popíjeli, chovali se ukázněně a klidně. Pro české obyvatelstvo znamenalo setkání s Rusy velkou národní posilu. V revolučním roce 1848 se na náměstí loučilo 14. června 160 národních gardistů před odchodem na pomoc bojující Praze. Vedl je mladý trutnovský česko – německý básník a revolucionář Uffo Horn. Došli však jen k Sobotce, kde jejich postup zarazilo vojsko. Po střetnutí s krajským hejtmanem Merklem, na kterého Horn tasil šavli, následovala 17. června hanebná cesta zpět. “My všichni jsme se hluboce zesměšnili před celou zemí,” přiznal později Horn. A tak tiše, beze slávy, bez nejmenšího šrámu z boje se vrátili gardisté do města, které je před několika dny s jásotem vyprovázelo.

Za prusko – rakouské války se stalo náměstí 27. června 1866 dějištěm krvavého střetnutí, na němž se údajně podíleli trutnovští občané tím, že lili z oken na pruské vojáky vřelou vodu a olej. V roce 1879 koncertovala na náměstí za velkého zájmu i německého obyvatelstva proslavená Kmochova hudba z Kolína. V předvečer 1. máje 1890, který byl s velkými obavami očekáván i trutnovskou buržoazií, byla rozžata na náměstí všechna plynová a elektrická světla, aby bylo vidět každý i sebemenší shluk lidí a mohlo se ihned zakročit.

Za 1. světové války probíhaly na náměstí bouřlivé hladové a protiválečné demonstrace trutnovského proletariátu, které vyvrcholily rozbitím oken okresního hejtmanství a násilným zásahem vojska v roce 1917. Velký rozruch mezi občany vyvolal přelet vzducholodi Zeppelin v osmdesátimetrové výši nad trutnovským náměstím v roce 1916. 15. prosince 1918 připochodovalo na náměstí pod slovanským praporem a za zpěvu sokolské písně: “6. červenec…” československé vojsko. Německý Trutnov musel vzít chtě  nechtě na vědomí nový stát.

V srpnu 1934 proletěla nad Trutnovem tři velká sovětská bombardovací letadla při svém návratu z Prahy. Plnění spojenecké smlouvy československo – francouzsko – sovětské z roku 1935 bylo však mnichovskými událostmi zmařeno. V 30. letech proměnilo henleinovské fašistické hnutí trutnovské náměstí na scénu násilností a provokací. Srážky s uvědomělými dělníky, napadání pokrokových občanů slovně i fyzicky, rozbíjení výloh českých a židovských firem a dělnických vývěsních skříněk, zdravení zakázaným nacistickým pozdravem vyvrcholily na podzim 1938.  8. října 1938 tonulo náměstí v záplavě hákových křížů. Byly odstraněny všechny české nápisy, všude v oknech umístěny obrazy Hitlera a Henleina, transparenty s uvítacími hesly pro hitlerovskou armádu, která se v této chvíli už valila přes pohraničí přechody Krkonoš na Trutnovsko. Ve 14,30 hodin dojelo na náměstí první německé obrněné auto a po něm další útvary – pěší, na autech, na koních – nadšeně vítány místními Němci.

Okupace Trutnova i dalších 59 obcí Trutnovska se stala skutkem. Po “velkém svátku”, za který pokládala většina Němců 8. říjen, nadešly všední dny. “Fanatické nadšení a hajlování na Trutnovsku ochabuje”, hlásí německá tajná služba. Pro mladé henleinovce bylo vyhlášení odvodů do německé armády, k němuž došlo už v prosinci 1938, velmi nepříjemným předvánočním překvapením. Stoupla i nezaměstnanost zastavením výroby v některých podnicích. Nespokojenost zvyšoval i růst cen potravin, jejich celkový nedostatek, zvláště čerstvého masa a másla. Okupace větší části  Trutnovska byla jen prvním krokem k likvidaci ČSR. 14. března 1939 bylo – podle hlášení úpické četnické stanice – zaplněno trutnovské náměstí nastoupenými německými vojáky v plné polní, ti se pak 15. března podíleli na obsazení zbývající české části Trutnovska.

Trutnov se stal v době okupace vedle Vrchlabí a Broumova střediskem podkrkonošské oblasti. V jeho čele stál landrát Sölter, pověřený politicko – správní funkcí a dohledem nad 61 obcemi soudních okresů Trutnov, Maršov a Žacléř a 37 obcemi soudního okresu Dvůr Králové a Jaroměř. Ve městě byly soustředěny i některé instituce a úřady, např. úřad práce a četnické hejtmanství s působností pro okres Trutnov, Broumov a Vrchlabí. Byl tu umístěn i oddíl SS a komando gestapa. V domě čp. 124 na náměstí se nacházela krajská úřadovna nacionálně socialistické německé dělnické strany (hitlerovské NSDAP), která měla za války rozhodující vliv a podíl na všem, čím fašismus zle poznamenal i život Trutnova.

Po sedmi letech nacistického útlaku prožívá trutnovské náměstí radostné chvíle.          9. května kolem 17. hodiny sem dorazila první sovětská samochodka a po ní dalších devět samohybných děl. Jako první osvoboditelé přijeli do Trutnova tenkrát kpt. Čudinov a npr. Pretinin. Po nich dorazila motorizovaná pěchota, vítaná hloučkem trutnovských Čechů, kteří ve městě v těžkých podmínkách okupace přežili válku. Až do setmění zůstala sovětská samohybná děla na náměstí. Na noc pak odjela do bojových postavení na přístupových cestách k městu. Večer strávili společně sovětští a českoslovenští vojáci v hotelu Varšava, kde si připili na vítězství a na to, aby zavládl ve světě trvalý mír. Té noci v Trutnově nikdo z Čechů radostí neusnul.  V ranních hodinách 10. května odjela větší část sovětských vojsk na Dvůr Králové a Pilníkov. V Trutnově zůstala jen malá sovětská posádka v čele s gardovým plukovníkem Dudkovem a majorem Filinem, který byl velitelem trutnovských kasáren. Čs. styčným důstojníkem s Rudou armádou byl major Hejl, sovětským styčným důstojníkem byl kapitán Pankov.

Odchod sovětských jednotek z trutnovského okresu začal v červnu 1945. Únor 1948, jímž vyvrcholil boj komunistů o absolutní nadvládu v novém státě (na trutnovském náměstí došlo 24. února při shromáždění, svolaném odbory na podporu Gottwaldovy politiky, k incidentu se studenty střední lesnické školy, kteří dávali hlasitě najevo nesouhlas), byl jen zdánlivým vítězstvím pracujících. Jeho význam značně zpochybnil odsouzeníhodnou praxí další vývoj, především v 50. letech, kdy stalinský režim ve spolupráci s tehdejším vedením KSČ zprofanoval zinscenovanými soudními procesy i řadou nedemokratických totalitních opatření ideu socialismu a vedl naši zemi do politické, společenské a ekonomické krize 60. a 80. let.

 TRUTNOVSKÝ HRAD

Trutnovský hrad stával na severní straně města při srázu nad bývalým mlýnským náhonem řeky Úpy, na malém návršíčku v rámci  městského areálu. Dnes stojí na jeho místě budova muzea. Sklepení byla rovněž součástí hradu. Nebyl to hrad velký, svou rozlohou patrně nepřesáhl plochu dnešního muzea s přilehlým prostranstvím před ním. Podívejme se nyní po jeho historii.

Pomineme romantické názory, pověsti, zaznamenané až v 16. století trutnovským  humanistickým kronikářem a malířem Simonem Hüttlem, že trutnovský hrad byl původně loupežnickou tvrzí doby knížecí. Pravidelný půdorys města slezského typu dokládá názor, že vznik hradu nutno položit do doby vzniku města, tedy někdy po roce 1250. Vznik hradu a města spolu těsně souvisí, hrad se stal jeho nedílnou součástí, stal se obranným uzlem městského opevnění. V souvislosti s ukončením procesu osídlení kraje vzniklo město i hrad Trutnov (tehdy ještě nazývané Úpou) především přičiněním moravského rodu pánů ze Švábenic, erbu čtyřstřelí.

V průběhu 2. poloviny 13.století byly na trutnovský hrad přeneseny úřady úpského kraje, od r. 1277 kraje manského s určitou soudní autonomií, z bývalého centra této oblasti - osady a hradu Úpy - dnešního Horního Starého Města. Trutnovský hrad se poprvé výslovně připomíná až v r. 1316, ač se po něm jeho dřívější majitelé Švábenicové již psali. V r. 1316 král Jan Lucemburský dal do zástavy Půtovi z Turgova městečko Dvůr s many k témuž městečku a k městu Trutnov, s výjimkou však města a hradu Trutnova. Z trutnovského hradu bylo trutnovské manství spravováno od 13. do 16. století. Hrad přečkal i války husitské. V roce 1437 dostala hrad i město Trutnov věnem manželka císaře Zikmunda Barbora. Ta je r. 1441 zastavila Hanušovi Welflovi z Varnsdorfu, který dal hrad opravit. Tento oblíbenec krále Jiřího byl hejtmanem na Trutnově do ledna 1484, kdy byl v této funkci vystřídán svým zetěm Fridrichem ze Šumburka. Nastaly podivné časy. Zásluhou trutnovského kronikáře 16. století Simona Hüttla dozvídáme se od konce 15.století a po celé století 16. podrobné zprávy o trutnovském hradu.  Dovedeme si na jejich základě udělat alespoň částečnou představu, jak asi hrad vypadal.

Jedním z nejdůležitějších příslušenství každého hradu byla studna. Na trutnovském hradě byly studny dvě. Stará studna na zámeckém dvoře, ležící asi sáh od městské zdi k Úpě, byla v květnu 1488 přikryta novými fošnami. Když pak byl do studně shozen kámen, zvonilo to, jakoby v ní ležel velký kotel nebo sud či brnění, takže tam asi před dávnými časy někdo něco hodil, napsal kronikář. V tomto roce byla znovu zřízena i druhá studna, která byla sotva 12 kroků od vrat do hradního nádvoří.

V r. 1493 přešlo trutnovské panství do rukou Fridrichových synů Bernarda a Jana a majetkem Šumburků zůstává i v dalších desetiletích. Roku 1511 se jmenují držiteli Trutnova bratři Heřman a Karel ze Šumburku. Oba provedli v r. 1515 rozdělení trutnovského panství. Smlouva mezi oběma bratry nám dokládá, že hrad byl oddělen od vlastního města příkopem, zdí a mostem. Příkop můžeme hledat v prostoru dnešní Školní ulice, muzea a kostela, kde je doložen archeologickými zjištěními. Existence hradního příkopu směrem k vnitřnímu městu dokládá obrannou autonomii hradu, a to nejen vůči nepříteli vnějšímu, ale i vnitřnímu - tedy trutnovským měšťanům. Za Šumburků se na Trutnovsku děly nejroztodivnější věci.

Za Heřmana a Karla ze Šumburku byly v polovině druhého desetiletí 16.století raženy ve staré hradní věži jistým Kývačem, Kadermannem a velkým Polákem falešné mince na způsob zhořeleckých haléřů a dobová patina jim dávána vařením ve smole. Tito padělatelé ve službách Šumburků byli nakonec zajati, uvězněni a v Praze upáleni. V roce 1514 dali Šumburkové zavraždit ze strachu před prozrazením hradního hejtmana Jiřího Javornického. Když se ten vracel v noci z krčmy do hradu, vrahové jej u lázně na místě tak rozsekali, že kusy jeho těla byly odnášeny v neckách. Středověk byl vskutku krutý.

V následujících desetiletích došlo k několika výměnám držitelů hradu. Za jednoho z nich, Adama Zilvára z Pilníkova, byl do hradu vpuštěn robotný lid, ozbrojený oštěpy, který měl přinutit trutnovské měšťany k účasti na honitbě. Měšťané se ale patřičně vyzbrojili, postavili proti hradu děla, zabránili dalším násilnostem a uchránili svou svobodu. Před r. 1547 hrad pozvolna pustnul a bydleli v něm jen chudí řemeslníci. V roce 1547 se chopil moci na Trutnovsku kořistnický  feudál a podnikatel Kryštof z Gendorfu. Ten začal přestavovat dosavadní gotický hrad, připomínající se rokem 1538 jako zpustlý, v pohodlnější renesanční sídlo. Roku 1550, jak píše S. Hüttel, byla na zámku vystavěna kamenná světnice a zbořena stará hradní věž, na níž byly patrné tři přestavby. Vnější obranná funkce zámku byla vystřídána funkcí vnitřní. Feudální majitel ze svého sídla vedl útoky proti trutnovským měšťanům. Simon Hüttel to dokumentuje např. zprávou o bouřlivých výjevech na hradě v roce 1560, když tu chtěl Kryštof Gendorf uvěznit městskou radu. Úprk měšťanů byl tak rychlý, že posádka ani nestačila zavřít bránu. Po smrti Gendorfově upadal i význam zámku. V poslední čtvrtině 16. století zde byly prováděny ještě nějaké úpravy.

Zámek byl v r. 1578 nově přikryt šindelem, v r. 1582 však silný vítr střechu strhl. Tragikomická událost se přihodila r. 1588 tesaři Mohaubtovi, když  pod ním spadla část lešení a tesař zůstal viset dlouho za ramena a křičel. V tomto období byl zámek městem různě využíván, mj. ke společenským událostem. Byly zde např. provozovány divadelní hry, inscenované jak trutnovskými měšťany, tak i kočovnými společnostmi.

V r. 1590 zde vystupovalo loutkové divadlo. Přední trutnovští měšťané zde např. v roce 1579 uvedli hru o Hekastovi a bohatém muži, roku 1581 hru o rytíři Galmiovi. Bylo zde  vyučováno i zpěvu. V roce 1591 tábořilo na hradě 399 krkonošských dřevařů. Když se toho roku stal novým královským hejtmanem Šťastný Kuneš z Jemník, začal hrad i stavení opravovat. Dal opravit sgrafitovou výzdobu, obnovit dřevěné části hradu a Simon Hüttel, kronikář a malíř, vymaloval všechna nová okna. V roce 1599 připadl zámek s příslušenstvím městu. V září 1647 dobyli Trutnov Švédové a zámek pobořili. Jejich dílo dokonali císařští, když nedlouho po nich pobořili hradní zdi a brány a hrad zapálili. Částečně byl pak zase opraven, v době velkého selského povstání roku 1775 byly sem z města přeneseny důležité listiny a cennosti.

Za vlády císaře Josefa II. Byl zámek jako zřícenina darován panovníkovi a přeměněn ve skladiště soli. V letech 1852-53 byl starý zámek přestavěn pro nižší reálnou školu. A to je tedy definitivní konec trutnovského hradu.

 BITVA 1866

V úsilí o sjednocení Německa zahájilo Prusko v červnu 1866 válku proti Rakousku. To se díky diplomacii pruského ministerského předsedy Otto von  Bismarcka ocitlo v mezinárodní izolaci. Bismarckovi se podařilo zajistit si neutralitu Ruska a 8.4. 1866 uzavřelo spojenectví s Itálií usilující o získání Benátska. Jedinými Rakouskými spojenci byly některé německé státy, jako Hannoversko, Hesensko, Sasko, Bavorsko, Bádensko, Württembersko aj.

Náznaky budoucí války se na  severovýchodu Čech daly tušit již v prvních měsících roku 1866. Do josefovské pevnosti byla dovezena děla, ve všech obcích na trutnovsku se pořizovaly seznamy koní a vozů, do Poříčí a Dolního Starého Města se přesunuli Windischratzovi dragouni, neustále přibývalo incidentů na hranicích a do vnitrozemí začali prchat obyvatelé příhraničních obcí.

Záminkou k válce byla situace v Rakouskem spravovaném Holštýnsku, kam Prusko vyslalo své vojsko a 16.6.1866 zahájilo válečné akce. Téměř zároveň vpadly hlavní síly pruské armády, jejíž operace řídil náčelník generálního štábu generál von Moltke, do Čech.

Rakouské velení neočekávalo nepřátelskou ofenzívu do Čech. Severní armáda určená proti Prusku se pod velením polního zbrojmistra Ludvíka  Benedeka soustředila u Olomouce, protože předpokládala pruský útok na Vídeň nejkratší cestou ze Slezska přes Moravu. Teprve 18. června pod tlakem událostí (už je zřejmý skutečný směr pruského postupu) byl zahájen přesun do východních Čech. Benedek chtěl nejprve porazit pruskou První armádu. Plán byl však narušen vpádem Druhé armády z východu. Proti ní Benedek vyslal 6. a 10. armádní sbor s cílem přehradit pruský nástup přes Trutnovsko a Náchodsko. Vyčleněné síly byly ovšem nedostatečné. Šestý sbor je 27. června poražen u Náchoda a úkol nesplní. Situace 10. sboru vypadá zpočátku nadějně - 27. června vítězí v bitvě u Trutnova a srazí nepřítele zpět za hranice. Oslabený sbor však hned následujícího dne podstupuje další střetnutí s čerstvými pruskými silami - je poražen a stahuje se do vnitrozemí k jádru Severní armády.

Bitva u Trutnova byla jedním z dílčích, avšak krvavých střetnutí prusko-rakouské války v roce 1866. Rozhodla dlouholetý spor mezi oběma  mocnostmi o to, kdo sjednotí a ovládne rozdrobené Německo. Prusko počítalo se silovým řešením a útočnou válkou. Chtělo vpadnout do Čech a to více armádami z několika směrů. Na území protivníka síly spojit a svést rozhodující bitvu. Pruská ofenzíva byla zahájena 21. června 1866. Síly byly rozděleny do 3 armád, které vstoupily do severních a východních Čech s cílem spojit se u Jičína. Třicátého června se tři pruské armády dostávají do kontaktu a postupují proti Severní armádě, která se shromažďuje u Hradce Králové. Třetího července 1866 dochází k rozhodujícímu střetnutí. V bitvě u Hradce Králové - jedné z největších v 19. století - vítězí pruské zbraně. Válka je rozhodnuta.

Později se ukázalo, že bitva o Trutnov byla jedinou bitvou této války kdy rakouská vojska porazila vojska pruská. Válka byla ukončena politickým jednáním mezi pruskou a rakouskou vládou, které zprostředkovala Francie, obávající se dalšího možného vývoje války. Rakouská Jižní armáda pod vedením arcivévody Albrechta sice porazila Itálii v bitvě u Custozzy a v námořní bitvě u Lissy, přesto na základě mírové dohody muselo Rakousko vrátit Benátsko Itálii a Prusku - Holštýnsko. Prusko pak nastoupilo cestu k sjednocení Německa a v letech 1870 až 1871 se odvděčilo Fracii válkou.

Válečná statistika

Stálo zde proti sobě 215 134 rakouských a 220982 pruských vojáků, tedy celkem 436 116 mužů. Šlo co do počtu lidí o druhou největší bitvu 19. století.  Při bitvě národů u Lipska se utkalo 482 000 osob (Urban). Podle jiných pramenů bojovalo r. 1866 na straně rakouské 238 209 mužů a 66 847 koní, vedle toho 23 459 Sasů se 7 560 koňmi, na straně pruské 263 000 až 291 738 mužů, tedy dohromady 524 000 až 553 406 mužů (Heller,Tuhý). V pruském vojsku byli i Poláci ze Slezska a Poznaňska, v rakouském Poláci z Haliče, vedle Čechů také Slováci, Maďaři a 12 % Italů, což vzhledem k tomu, že Itálie stála po boku Pruska proti Rakousku, vedlo ke zbytečným úvahám o jejich pochybné bojechtivosti. Jejich osudy byly stejně kruté jako v případě ostatních účastníků.

Je třeba vědět, že v Prusku už byla zavedena tříletá všeobecná branná povinnost se čtyřmi roky v záloze, zatímco v Rakousku r. 1866 ještě v tomto smyslu branná povinnost neexistovala. Vojenská služba v Rakousku trvala do r. 1868 plných 8 let,většinou 6 let a 2 roky zálohy. Jízda sloužila plných 8 let. Inteligence byla vojenské služby zproštěna. Mohla být odvedena z trestu, ale existovala i možnost se vyplatit, kterou měl teoreticky každý branec. Od r. 1858 - činilo výplatné l 500 rakouských zlatých. (Podrobnosti jsou uvedeny v knize O. Jedličky z r. 1883 a ve studii B. Tuhého z r. 1967.) V Sasku už byla, stejně jako v některých jiných německých státech, všeobecná tříletá branná povinnost.

Válečné ztráty

Pruská armáda  ztratila ze svých asi 280 000 vojáků celkem 9 172 mužů (l 935 mrtvých, 6 959 raněných a 278 nezvěstných).

Rakouská armáda ze svých asi 260000 vojáků ztratila 42 812 mužů (5658 mrtvých, 16 865 raněných, 12 879 zajatých a 7 410 nezvěstných).

Saská armáda ztratila 1501 mužů (Urban). Stejná čísla — zřejmě z oficiálních zpráv rakouského generálního štábu z r. 1868 — uvádějí i jiné prameny (Heller) a jen nepatrně se od nich liší pozdější údaje, které má Dr. O. Jedlička. Podle dalších pramenů (Loeffier) mělo Prusko 2553 padlých, 13731 raněných, z nichž zemřelo 1445 (10,5 %) a 64191 nemocných, z nichž zemřelo 5 219 (8,1%). Z celkového stavu pruských jednotek činily ztráty 28 %, i když proti šlesvicko-holštýnské válce r.1864 klesl počet nezachranitelných ze 17,3% na 16,7 %. Údajně 75 % raněných mohlo být na pruské straně zachováno při životě, což ovšem je globální a v podstatě nic neříkající číslo, protože zahrnuje banality stejně jako těžká zranění. Jak vidíme, je třeba všechny číselné údaje brát jen s rezervou a jen jako relativní.

Prvním padlým byl údajně 26. června nedaleko Liberce rakouský husar E. Berta a téměř současně u celnice nedaleko Náchoda padl Čech, desátník Souček. Ale  kolik mrtvých bylo ještě po týdnech nalezeno a pohřbeno bez udání jména v lese Svíb (Obora) u Sadové, kolik vojáků utonulo v Labi či v jičínském rybníku při pruském útoku, už nikdo nezjistí. Tradoval se ovšem čítankový příběh o praporečníku II. praporu Gyulaiova pluku, Slovákovi Janu Kopanicovi, který se ukryl v rákosí a hrdinně zachránil prapor tím, že si jej ovinul kolem prsou . . . Sasko, v jehož armádě byly poměry údajně lepší než u Prusů a Rakušanů, mělo v boji celkem 30 000 mužů, z nichž padlo 223, zraněno bylo 1275 a z těchto ještě zemřelo 100 (7,8%), onemocnělo 7 345 a z nich zemřelo 126 (1,7 %) (Fröhlich). Celkový počet mrtvých od 22. června do konce července 1866 je udáván na rakouské straně přes 75000 a na pruské přes 16 000. Ve skutečnosti bylo jistě mrtvých ještě více.

 Příčiny porážky Rakouska

I když nový typ pruské pušky nebyl jedinou a snad ani tou nejpodstatnější mezi příčinami rakouské porážky - zvážíme-li chyby diplomatické, boj na dvou frontách, nepřipravenost a chyby ve vyšším  veleni armády, nedostatečné využití železnice, chyby v manévrování a taktice, pruskou vojenskou kázeň a na rakouské straně finanční problémy s šetřením na nesprávném místě, přece co do počtu raněných při rakouském systému bodákového útoku to byl pro zdravotnickou službu faktor téměř katastrofální. Nic na tom nezměnila skutečnost, že Rakousko mělo dokonalejší  jezdectvo a dělostřelectvo a že vyhrálo na italské frontě. Šetření v Rakousku se projevilo i tak, že zatímco v Prusku bylo r. 1866 pro armádu určeno 40 % ze státního rozpočtu, v Rakousku to bylo jen 18,6 %. Stojí za to zvážit i skutečnost, že jedna zadovka, kterých potřebovalo tehdy Rakousko asi 250 až 300 tisíc, stála - podle typu - 25 až 30 zlatých. Některé typy byly při sériové výrobě lacinější. Prohraná válka stála r. 1866 Rakousko 500 miliónů zlatých. O škodách na lidech se nemluvilo.

KRÁLOVSKÁ VĚNNÁ MĚSTA V MINULOSTI A PŘÍTOMNOSTI

(www.vennamesta.cz)

Minulost…

Na počátku 14. století se vytvořila v českých zemích zvláštní skupina královských měst, tzv. královských věnných měst. Jejich základ položil v roce 1307 český král Rudolf Habsburský, když pojistil své manželce Alžbětě (Elišce) Rejčce, vdově po králi Václavu II., za věno 40.000 hřiven užitek z měst Hradce nad Labem, Jaroměře, Vysokého Mýta, Chrudimě a Poličky. Později k těmto městům přibyly ještě Mělník (od r. 1363), v roce 1392 Trutnov a Dvůr Králové nad Labem, krátkodobě v letech 1467 až 1475 Teplice v Čechách a v roce 1569 i Nový Bydžov.

Správu těchto královských věnných měst vykonával purkrabí kraje hradeckého. Města se stala pro královny významným a pravidelným zdrojem příjmů, politickou oporou v dobách zápasů o trůn a po smrti manžela tvořila jejich vdovské věno. Po smrti jednotlivých královen se města vždy vracela k majetku království. Statut královských věnných měst formálně zanikl rokem 1918.

 Přítomnost…

Z podnětu vysokomýtského starosty pana Bohuslava Fencla se dne 30. března 1999 ve Vysokém Mýtě uskutečnilo první setkání zástupců bývalých královských věnných měst, které se stalo podnětem k navázání nové spolupráce. Postupně se v rámci východočeské regionální sekce Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska vytvořilo sdružení Královská věnná města.

Jeho účelem je kromě jiného i „…zajištění užší a efektivní spolupráce královských věnných měst, která mají společné, historicky dané znaky a společný zájem na výměně informací a propagaci měst, na pořádání společných a koordinovaných kulturních a kulturně společenských akcí, na rozvoji a prezentaci kulturního dědictví a památek.“

O naplňování těchto záměrů se věnná města snaží prostřednictvím vydávání společných propagačních materiálů, sestavení informativní putovní výstavky o bývalých královských věnných městech, konání soutěží volby královny krásy i společných sportovních soutěží.

 
TRUTNOVSKÉ KOSTELY

Kostel Narození Panny Marie, dílo stavitele Leopolda Niedereckra, přestěhovaného do Trutnova z Vídně, je z roku 1782. Původní  kostel se připomíná už v roce 1260 listinou pražského biskupa Jana z Dražic. Pozdně barokní stavba kostela s klasicistními a rokokovými prvky o půdorysu 39x25 m s klenbou ve výši 25 m je charakteristická 64 m vysokou věží s cibulovitým zakončením. U paty věže se nachází vstup do kostela. Hlavní oltář chrámu je z roku 1784. Obraz Narození Panny Marie vytvořil pražský malíř J. Q. Jahn. Sochy sv. Petra a Pavla, čtyř církevních otců sv. Řehoře, sv. Ambrože, sv. Augustina a sv. Jeronýma jsou dílem trutnovských sochařů A. Raucha a A. Knitschela. Nad svatostánkem je socha P. Marie.Po obvodu klasicistní chrámové haly je umístěno devět postranních oltářů. Čtyři na straně vchodu: oltář zasvěcený Srdci Ježíšovu s obrazem P. Marie Škapulířové na hoře Karmel, oltář sv. Jana Křtitele s obrazem světce křtícího Krista v řece Jordánu, oltář s obrazem Panny Marie Růžencové s Ježíškem na klíně a oltář sv. Josefa zobrazeného v tesařské dílně s dvanáctiletým Ježíšem. Na protější  straně je oltář s obrazem sv. Antonína Paduánského, oltář bolestné Matky boží se sochou Piety, oltář s vyobrazením smrti sv. Josefa, oltář sv. Františka z Assisi s jeho obrazem a oltář sv. Floriána s obrazem světce, držícího ochrannou ruku nad hořícím Trutnovem.Náboženskými reliéfy zdobená kazatelna je z roku 1864. Dnes zabílené nástropní malby s biblickými motivy vytvořili otec a syn Tinzmannovi z Broumova v roce 1909. Varhany postavil v roce 1910 pražský mistr G. Schiffner. Kostel osvětlují dvě řady oken – horní s barevnými ornamenty, dolní s výjevy ze života P. Marie. Čtyři nové kostelní zvony (dřívější byly zničeny požáry a rekvizicemi za 1. a 2. světové války) se poprvé rozezněly nad Trutnovem v září 1991. Několikaletá generální rekonstrukce kostela byla ukončena v roce 1994.

Kostel sv. Václava v Horním Starém Městě je poprvé písemně doložen v roce 1313. Jeho stavební vývoj charakterizuje gotická klenba presbytáře  s klínovitými žebry, renesanční dřevěný vykládaný strop s pozůstatky původního barevného zdobení a barokní hlavní oltář z počátku 18. století v podobě monumentálního portálu se sochami andělů, který pochází pravděpodobně z dílny Fr. Pacáka. Obraz sv. Václava klečícího před P. Marií je od trutnovského malíře Ing. Russe. Vedlejší oltář P. Marie Pomocné při severní straně kostela je z roku 1810. Renesanční přestavbu kostela a stavbu nové věže, na níž jsou upevněny tři kamenné hlavy, ozdobné pozůstatky někdejší stavby, provedl v roce 1581 italský stavitel Carlo Valmadi, působící v této době na Trutnovsku. Třinácticentový věžní zvon z roku 1609 z dílny zvonaře  Martina Schrottra z Hostinného přečkal věky. Nejcennější památkou kostela je kromě kamenné raně gotické křtitelnice a umně vyřezané kazatelny dřevěný polychromovaný epitaf trutnovského královského lesmistra Kašpara Nusse, zemřelého v roce 1606. Ten zastával skoro čtyři desítky let svůj úřad a měl vrchní dohled nad krkonošskými lesy a nad splavováním dřeva z hor. Náhrobní deska o výšce 4 m a šířce  1,25  m je zavěšena na severní vnitřní stěně kostela. Epitaf v barevném provedení zobrazuje pod reliéfem biblického výjevu “Proměnění Páně na hoře Tábor” v řadě klečících postav v dobovém oblečení se sepjatýma rukama samotného Nusse, jeho sedm synů, dceru a manželku. Historicky zajímavé jsou i menší náhrobní desky stranou hlavního epitafu s portréty členů rodiny s údaji o jejich věku, úmrtí a místě pohřbení (tři synové leží až v dalekých Uhrách, kde padli v boji s Turky). V roce 1995 byla provedena rozsáhlá oprava kostela, jehož statiku ohrožovala voda pronikající do základů vystavěných na štěrkopísku.

Kostel sv. Petra a Pavla v Poříčí o půdorysu 35x12 m je působivý nejen svým architektonickým vzhledem, zvláštním členěním fasády, ale i vnitřní úpravou. Postavil ho v novogotickém slohu trutnovský stavitel Vincenc Baier. Interiér zdobí  tři oltáře – hlavní se sochami sv. Petra a Pavla (po boku mají sv. Aloise a sv. Huberta) a dva postranní se sochami P. Marie a Krista. Jsou prací řezbářského mistra J. Riffessera z Tyrol. Kostelní prostor osvětluje kromě velkého  lustru i třináct oken s barevnými skly s ornamentální a figurální výzdobou. Tři jsou za hlavním oltářem, ostatní vždy po obou stranách chrámové lodi. Padesát metrů vysoká kostelní věž je zakončena železným křížem. Západní průčelí zdobí vstupní portál, nad kterým je v gotickém oblouku zasazena pamětní deska se základními údaji o kostele, který v letech 1897 až 1903 postavila k poctě Boha a k útěše duše věřících poříčská obec.

Evangelický kostel při Úpické ulici na úpatí historického Šibeníku – Gablenze postavil v novogotickém slohu trutnovský stavitel Karel Rieger podle plánu architekta Steinhofera z Vídně. Slavnostní vysvěcení se konalo 7. října 1900 za účasti  několika set evangelíků, kteří sem došli průvodem od Úpské školy, v níž se po léta předtím scházeli. V Trutnově se evangelíci připomínají už v 16. století. V roce 1526 se tu poprvé objevily a horlivě četly Lutherovy spisy a v děkanském kostele se konaly evangelické bohoslužby. V době postavení kostela žilo ve městě na dvěstě evangelíků a jejich náboženská obec čítala spolu s těmi v okolí asi čtyřista členů. Evangelický kostel je typický svou osmibokou třiačtyřicet metrů vysokou věží. V horní části portálu byl umístěn reliéf žehnajícího Krista, jemuž byl nový kostel také zasvěcen. Osvětlen byl velkým lustrem, zavěšeným na křížové klenbě. Světlo sem pronikalo barevnými skly oken za oltářem se zobrazenými postavami Ježíše, Jana Křtitele a apoštolů Petra a Pavla.  Vyřezávanou kazatelnu zdobily reliéfy čtyř evangelistů. Kostel se 150 místy k sezení byl vytápěn. Sadové úpravy kolem něj vhodně začleňovaly objekt do přírodního areálu městských sadů založených v roce 1890. Po druhé světové válce využívala kostel kromě Českobratrské církve evangelické i Československá církev husitská a bohoslužby se tu konaly ještě v roce 1957. V dalších letech se však už kostel málo využíval. V 70. letech hrozila neudržovanému kostelu zkáza (trhliny v klenbě, poškozená střecha, oltář, varhany, lavice). Historicky památný objekt se podařilo zachránit stavební rekonstrukcí v roce 1980 na Koncertní síň B. Martinů. Součástí moderního zařízení interiéru koncertní síně jsou sochy akad. sochaře Olbrama Zoubka Hlas a Naslouchání. Dnes slouží bývalý evangelický kostel především kulturním potřebám města (probíhá tu každoročně hudební festival Trutnovský podzim) a od roku 1990 je znovu využíván i pro náboženské účely.

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Libči Více než stoleté trvání nevelkého kostela sv. Jana Nepomuckého v Libči o rozměrech 17x10 m s dvacet metrů vysokou věží, který byl postaven v roce 1895 na místě dřevěné kaple z roku 1816, poznamenal neúprosně čas. Zatím byly dokončeny v roce 1995 opravy venkovního pláště. Zbývá ještě provést náročnou obnovu cenného interiéru – malovaného stropu se čtyřmi figurálními výjevy na plátnech zasazených do štukové omítky a ornamentálních nástěnných maleb, především v prostoru presbytáře, aby se kostel znovu stal ozdobou a hrdostí obce.

 KRAKONOŠOVA KAŠNA

Podnětem postavit v Trutnově novou kašnu s Krakonošem, která by nahradila už skoro stoletou Dračí studnu z roku 1792, přišel ve svém dopise trutnovskému starostovi Josefu Floglovi 18. října 1886 - dva měsíce po odhalení pomníku císaře Josefa II. na trutnovském náměstí - jeho tvůrce Franz Ponninger. Návrh byl s radostí přijat a již v únoru přispěla trutnovská Městská spořitelna na toto dílo tisíci zlatými. V roce 1888 přibyly k nim další finanční přísliby města a Rakouského krkonošského spolku, a tak se zdálo, že ke zřízení nové kašny dojde už v roce 1889. Profesor Ponninger však opětovně onemocněl, neodeslal slíbený model  kašny a nedošlo ani k jeho osobní slíbené návštěvě v Trutnově. Nastaly nečekané průtahy a odklady. Teprve 20. března 1890, čtyři roky po podání návrhu, vystavil profesor Ponninger, který vedl uměleckou slévárnu ve Vídni, model Krakonošovy kašny ve střelnici trutnovských ostrostřelců, v sále, kde byly uloženy historické trofeje, cennosti a střelecké terče. Příliš reprezentativní a rozsáhlý Ponningerův model nové kašny však vyvolal rozpaky jednak pro zvláštní kompoziční řešení postavy Krakonoše (byl pojat příliš staticky, vsedě, umístěný na jednoduchém podstavci), jednak pro předpokládané vysoké náklady spojené s jejím zřízením - třicet tisíc zlatých, což bylo pro město příliš.

Protože další umělecké slévárny v Mnichově a Norimberku, kterých se Trutnov dotázal po ceně, požadovaly také mnoho, rozhodl se starosta Flogl řešit celou záležitost přímo v Trutnově. Obrátil se na trutnovského občana Josefa Kirschnera, nadaného profesora kreslení na místní reálce. Oba se pak dobře shodli na tradiční představě Krakonoše, muže obrovité postavy s nezbytnou holí v ruce jako vládce krkonošských hor. Kresebný návrh Kirschnera byl vystaven v trutnovské radnici, a všichni, kteří ho zhlédli , s ním vylovili naprostý souhlas. Našli se ale i v této době někteří přední městští činitelé, kteří s ohledem na předchozí velmi dobré vztahy města s profesorem Ponningerem, oceňujíce jeho zdařilý pomník Josefa II. i jeho podnět pro zřízení nové kašny, pokládali za slušné jednání s ním nepřerušovat a pokračovat v úsilí o  realizaci méně rozsáhlého i méně nákladného díla.8. dubna 1890 byl proto Ponninger dotázán, zda by byl ochoten zhotovit figuru Krakonoše podle návrhu trutnovského Josefa Kirschnera. To však 23. dubna Ponninger telefonicky odmítl - údajně také pro krátkou dobu zhotovení do srpna 1890. Jednání s ním však ještě přesto pokračovalo a Ponninger se dokonce zavázal provést úpravu svého někdejšího návrhu podle přání Trutnova tak, aby to bylo pro město finančně přijatelné. Skica, která od něho v dubnu 1891 do Trutnova došla, však vůbec nic podstatného na jeho prvotním návrhu nezměnila. Proto se ním město už všechno další dohadování definitivně přerušilo.

12. května 1891 rozhodly jednomyslně městské orgány o zřízení městské kašny podle návrhu profesora Kirschnera. Stavbu vodní nádrže provede firma Schleicher, která provozuje granitové dílny ve Šluknově. Termín dodání byl dohodnut na duben 1892. Odlitek sousoší Krakonoše s permoníky vyrobí z galvanicky pobronzovaného zinku umělecká slévárna firmy A. Castner, nástupci Martin a Pilzing, s termínem dodání do konce dubna 1892. Na vytvoření skalního bloku v kašně, sestaveného z pískovcových bloků dovezených z Čížkových kamenů, v této době už pilně pracoval kamenický mistr Hoffman z Hajnice, takže byly všechny předpoklady, že by v létě v tomto roce mohla být Krakonošova kašna kompletně dokončena.

19. dubna 1892 se začalo s rozebíráním staré Dračí studny. Bájný drak z bílého pískovce, dílo kameníka Maye, byl převezen (musel ustoupit chtě nechtě mocnějšímu Krakonošovi) do nově založených městských sadů a umístěn doprostřed kruhového květinového záhonu. Když na jeho místě bylo v roce 1903 zřízeno jezírko s vodotryskem, byl drak přemístěn stranou fontány při okružní parkové cestě. V  blízké době bude po renovaci v kamenické dílně Petra Beneše umístěn ve vodní nádrži.

Vraťme se ale na trutnovské náměstí. Podle projektu byla pod nově budovanou Krakonošovou kašnou vyhloubena šachta s kanálem pro položení přítokových a odtokových rour. 22. dubna se začalo se snášením kamenného ohrazení vodní nádrže - kameny z ní byly použity při tehdy probíhající stavbě městského chudobince v Lipové ulici. Při rozebírání kamenných desek dna kašny bylo zjištěno, že těsnění (směs z mazlavého jílu a konopí) bylo narušeno. Už před několika lety (1886) muselo být proto překryto několikacentimetrovou cementovou vrstvou. Cihly, kterými byly desky dna podloženy, se nalezly ve velmi dobrém stavu a daly se znovu použít. Pod nimi v hloubce 50 centimetrů byly nalezeny pláty z bílého pískovce, pozůstatky starší studny osmibokého tvaru o stranách dlouhých 1.62 m. Kamenné kvádry tvořící podezdívku, spojené vápnem a cementem, mohly být od sebe odděleny jen železnými majzlíky. V hloubce 120 centimetrů pod terénem se narazilo na základní zdivo prastaré kašny, na žlab vytesaný z červeného pískovce, který sloužil patrně i jako napajedlo dobytka.

Voda sem byla přiváděna z pramenů na úpatí Janského vrchu městským vodovodem, sestaveným v délce 1.5 km z 524 borovicových osmiloktových (asi třímetrových) rour, propojených železnými spojkami. Jedna z nich je podnes uložena v trutnovském muzeu. V květnu roku 1892 stavba Krakonošovy kašny na trutnovském náměstí v místech někdejší Dračí studny rychle pokračovala. K zednickým pracím se využívalo jako materiálu zčásti kamene, zčásti natvrdo vypálených cihel ze známé cihelny Miskolezy u Jaroměře, spojovaných cementovou maltou. Po zaklenutí přívodního kanálu byly 12. května usazeny ve středu kašny kamenné kvádry, na nichž začal kameník Hoffman se stavbou skalního bloku. Do něho byla 15. května uložena ve vyhloubené dutině pamětní listina, otvor byl zakryt měděnou deskou a spáry zality olovem. Kamenné ohrazení kašny dokončili pracovníci Schleicherovy firmy ze Šluknova a na instalaci sochy Krakonoše a permoníků osobně dohlížel představitel  berlínské slévárenské firmy pan Pilzing, aby byla nová kašna včas v červenci městu předána.

Stanovené datum odhalení kašny v neděli 10. července 1892 však muselo být na poslední chvíli ještě oddáleno. Škádlivý duch hor se ukázal při svém debutu jako nepřítel vody - ta do rána z nádrže všechna unikla. Firma Schleicher to dokázala během týdne rychle napravit novým důkladnějším zatmelením. A tak až v sobotní podvečer 16. července byla za účasti představitelů města a četných občanů předána Krakonošova kašna, jejíž stavba si vyžádala 16 083 rakouských zlatých a 47 krejcarů, k veřejnému užívání. Ve zvláštním provolání vyzval tenkrát trutnovský starostenský úřad občany, aby si toto monumentální dílo, které je obdivovanou ozdobou náměstí, chránili předpoškozováním.

Krakonošova kašna se spolu se sloupem Nejsvětější Trojice a pomníkem Josefa II. stala působivou dominantou trutnovského náměstí. Ze středu pěkně provedené vyleštěné žulové nádrže o rozměrech 7 x 5 m s objemem dvaceti kubických metrů vody se zvedá mohutný skalní útvar s obrovitým 2,25 m vysokým Krakonošem, jehož bohatě vousy zarostlá tvář je natočena k radnici a krkonošským horám. V pravici drží vyvrácený kmen se zbytky kořenů, levou rukou se opírá o převýšenou skálu. Nohu má nakročenou ke stoupání k jejímu vrcholu - údajně k vrcholu Sněžky. Na úpatí skaliska byli na čtyřech stranách umístěni permoníci. Ti se však ve zmatcích trutnovské poválečné doby, bohužel, ztratili. Ten, který stál naproti radnici s kladivem přes rameno, držel v levé ruce štít, na němž byl zobrazen trutnovský městský znak. Kovová tabule u jeho nohou uváděla: "Hlavní figuru této kašny věnoval městu Rakouský krkonošský spolek." Permoník stojící na zadní straně držel v levici štít s nápisem "Tuto Krakonošovu kašnu zřídilo město Trutnov v roce 1892." Další dva permoníci sedící na západní a východní straně byli zachyceni při práci - připomínali těžbu nerostného bohatství v krkonošské krajině.

Kromě dvou přívodů vody do kašny se nacházel přímo ve skále málo viditelný další, z  něhož měla stékat po skále voda, až jí bude mít Trutnov v budoucnu dostatek. Autor Krakonošovy kašny Josef Kirschner, profesor trutnovské reálky, na níž působil od jejího založení v roce 1873, se brzy po odhalení svého díla s Trutnovem rozloučil. Zanechal za sebou kus poctivé kumštýřské práce - zdařilé portréty trutnovských osobností (je mezi nimi i obraz velitele národní gardy Uffo Horna v životní velikosti), řadu oltářních obrazů (podílel se i na renovaci interiéru trutnovského kostela) a v neposlední řadě návrh Krakonoše na městské kašně. Ten z ní ale už jen několik desítek dnů mohl zahlédnout v oknech blízké reálky, kde Kirschner ještě krátký čas působil, svého duchovního tvůrce.

Odchodem šestačtyřicetiletého Josefa Kirschnera z Trutnova do Prahy v září 1892 skončila divným řízením osudu jeho šťastná léta naplněná tvůrčí prací i životní pohodou. Nečekaně jako blesk přišla těžká nemoc matky, smrt manželky i jeho opakující se mrtvičné záchvaty. Poslednímu z nich při procházce na Smíchově 22. února 1897 podlehl. Bylo mu jedenapadesát let. Krátce před smrtí ještě zajel do Trutnova hledaje tu (marně) mezi přáteli ve známém prostředí, kde prožil pěkné dvě desítky let, tělesné i duševní zotavení.

Kirschnerův Krakonoš na kašně patří už trvale a neodmyslitelně k obrazu Trutnova. O dalších zajímavých údajích z trutnovské historie se můžete dočíst v knize "Trutnov známý, neznámý", která je k dostání za výhodnou cenu 70,- Kč v recepci Městského úřadu.

 TRUTNOVSKÝ DRAK

Pod východním okrajem Krkonoš, na dávném pomezí českého a německého živlu, leží město Trutnov, založené před rokem 1260 pod jménem Úpa. Symbol draka z jeho znaku zdobí v  nejrůznějších provedeních mnohá místa ve městě. Například v průčelí radnice na náměstí, v horní části budovy školy  a na poště. Nejstarší znak je umístěn v zádveří nynější hradní vinárny. Nejvýznamnějším zpodobením je však bezesporu skalní drak ze staré kašny, díla kameníka Maye, která od roku 1792 celých sto let stála na trutnovském náměstí. V roce 1903 byla přenesena do městského parku, kde se v blízkosti vchodu nalézá dodnes. Městský znak se objevuje poprvé na pečeti z 15. století, už v tomtéž uspořádání, jak ho známe dnes. Není známo, kdy byl městu udělen, ale ve všech jeho pozdějších podobách je na něm zobrazen drak. Je známo, že se tento motiv objevuje i na mladších pečetích: pečeť s latinským opisem: SIGILLUM REGI.ET.DOT:CIVITAT:TRUTNOVIENSIS  (Pečeť královského a věnného města trutnovského 1789).

V dnešním uspořádání je znak znám od  roku 1892, kdy byl obnoven trutnovským starostou Flöglem podle starého vyobrazení.K sani z trutnovského znaku se váže populární pověst, o níž se zmiňuje již trutnovský kronikář 16. Století Simon Hüttel. F. J. Beckovský v "Poselkyni starých příběhů českých" uvádí, že drak z pověsti byl podoben krokodýlovi. Z pozdější doby máme k dispozici zápis písaře S.K. Tupíčka z roku 1743. Z téhož roku pochází i podobný zápis kantora J. Šmídy v kronice obce Německé Čermné v Kladsku. Podle Josefa Demutha je pověst zasazena do období vlády knížete Oldřicha. Ten prý poslal do pohraničních hvozdů svého vazala, pana Albrechta z Trautenberga, aby zde založil nové město a čelil loupeživým tlupám.

Dva zedníci z jeho řemeslnické družiny, jakýsi Paul Firnera Nikolaus Schlofsky, se při hledání skalního lomu dostali do hlubokého lesa. Po dlouhém bloudění zaslechli silný havraní křik. Zpočátku si ptačího hlasu nevšímali, ale krákání neustávalo. Muži šli za křikem a ten je přivedl k divoké rokli, nad níž stála stará lípa. Zvědavě pátrali, co se skrývá v temné strži. K svému překvapení spatřili patnáct loktů dlouhého plaza, tloušťky dosti silného stromu. Jeho široká tlama byla otevřena, oči sršely ohněm, ocas se šroubovitě vzpínal a tělo měl pokryto velkými rohovitými šupinami. Překvapení a vylekaní zedníci utekli, neopomněli si však cestu značit záseky do stromů.

Rytíř Trautenberg se nejprve svědectví strachem polomrtvých řemeslníků vysmál. Když se však před ním dlouze zapřísahali, rozhodl se, že záležitost  prozkoumá sám. Nařídil čeledi vzít sebou pevné řetězy a lana. Upevnili je pak kolem stromů na pahorku, jenž byl od toho času nazýván Ležícím vrchem (Liegenhügel), což bylo později zkomoleno na Lživý vrch (Lügenhügel). Na druhý konec provazu upoutali jehně a spustili dolů, aby je plaz pohltil. Pokus se zdařil, nestvůra vylezla ven, chytla se na návnadu a byla pomocí řetězů a lan vytažena z doupěte. Aby nemohla uniknout, byla pevně přivázána ke stromům. Nyní musel být plaz zabit. Rychle proto zhotovili silnou dřevěnou mříž se železnými špicemi, kterou nechali pomocí lan na zvíře padnout tak, že se nemohlo hýbat. Potom naházeli na mříž velké kameny, jednu hromadu na hlavu a druhou na ocas. Zároveň kolem rozdělali oheň. Kamenné břímě zvíře zamáčklo, žár ho schvátil a vysílil a smolný kouř ho nakonec zadusil. Když plaz zcepeněl, rytíř Trautenberg přikázal, ať stáhnou jeho kůži. Ostatní části těla lidé zakopali. Potom kůži na slunci vysušili a vystavili ji k obdivu všech nahoře na staré zámecké věži.

Prvního května roku 1024 pořádal kníže Oldřich zemský sněm v  Brně, na němž svému synu Břetislavovi svěřil vládu nad Moravou. S blahopřáním přišli též trutnovští a předali svému knížeti draka. Ten jej přijal a přikázal zavěsit v brněnské radnici. Město Trutnov za to později dostalo darem od brněnských měšťanů zvony, a zvyk zvonit na ně se ve městě dlouho zachovával. Zajímavá je souvislost pohraničního Trutnova s Moravou vůbec a s Brnem zvláště. Nejde tu jen o mýtického draka, ale i o historicky doloženou vládu moravského rodu Švábeniců v úpské krajině.

 TRUTNOVSKÝ PARK

První začátky úprav dnešního parku se datují do roku 1988. Tehdy dochází k odvodnění původní pastviny,  vlastní odvodňovací kanál byl pokryt velkými kamennými plotnami a na podzim roku 1889 byly vysázeny první stromy a keře. Celkem mělo být v roce 1889 vysazeno asi 350 různých druhů. Práce řídil lesmistr Vogelgesang a probíhaly z podnětu tehdejšího starosty Dr. Josefa Flogela.  V roce 1891 byly v dolní části zřízeny květinové záhony a z kamenů dovezených z Obřího dolu zřízen podstavec pro pamětní desku.

V červenci 1890 byl park předán do užívání veřejnosti.Výstavba a zdokonalování však stále pokračovaly. V roce 1899 byla rozšířena úpská silnice a před postavenou restaurací Zámeček bylo umístěno kouzelné zrcadlo, otočné kruhové  zrcadlo, které odráželo zajímavé pohledy na okolní údolí a oblast hor od Černé hory po Rýchory. V roce 1902 byla přebudována většina parkových cest a zaveden vodovod. V následujícím roce došlo k postavení fontány a plastiky Saně. Kamenná obruba bazénu byla provedena z rýchorských balvanů. Park byl doplněn o umělou skupinu zkamenělých stromů – araukaritů z nedalekých Jestřebích hor.

V roce byl park1905 zkrášlen Schillerovým medailonem. Pak následovaly krušné doby. Ještě téhož roku obrovské přívaly vod poničily téměř všechny cesty a v červenci roku 1907 opětovně vodní a větrné živly devastovaly park. Také období 16. – 17. listopadu 1909 znamenalo další pohromu, kdy v důsledku námrazy a mokrého sněhu došlo  k polámání celé řady cenných stromů. Potom následovalo decenium stagnace v rozvoji. Teprve v roce 1925 jsou v parku rozmístěny koše na odpadky, v roce 1926 povolaný odborník z Vratislavi (Breslau) pomáhá v další zahradnické úpravě, zejména při výběru solitérů na volné plochy. Další rok je věnován generálním opravám všech cest a v roce 1930 je obnovena převážná většina plotů a plůtků v parku.

11. září 1932 byl zde slavnostně odhalen pomník padlým v první světové válce, nazvaný “Der Totentanz”.Rokem 1938 začíná opět špatné období. Pomník obětem války je 9. 10. 1938 rozbit a dán do šrotu. V roce 1945 byl park zbaven veškeré památkové výzdoby a zcizeny jmenovky, označující jednotlivé druhy. Teprve po roce 1965, kdy byl  státním ústavem pro rekonstrukce památkových měst a objektů zpracován projekt obnovy, se začala situace opět zlepšovat. Přesto nebylo v následujících dvaceti letech mnoho uděláno. Kladem tohoto období je, že byla zastavena léta trvající devastace parku.

Po roce 1985 se park opět dostává do popředí zájmu, jsou provedeny nezbytné prořezávky a některé cesty dostávají živičný povrch. Tehdejší Technické služby města Trutnova za pomoci brigádníků – studentů lesnické školy zajišťují pravidelný jarní úk